Elementární nejistota

Utápím se ve vlastních slovech,

ve vlastním křiku nic neříct,

nikomu nic nepovědět,

jak se nebát,

jak se bojím,

že se zase v sobě ztratím...

Každý přijde řekne: Já tě chápu, 

a pak za zády se svěří,

že jsem složitá,

na něj až příliš,

ach bože jak jsou lidi povrchní.

Počítat , že vlastní stesky budou číst i další,

silné kafe po ránu...

Stále tápat ve vlastním těle, duši,

rozbít šestý pohár ,

se asi nesluší

A co se sluší ???

Sklo se tříští o stěnu mého já,

v záhybech té růžové hmoty,

říká se jí mozek.

Klonování je tak zastaralé,

a co se děje s těmi,

jemž se rozdělí duše?

Je vůbec nějaká ?

Nevím, jestli doufat.